Chvála nepohodlí, času ke zrání a tradiční rodiny
5 (100%) 1 vote

Rozhovor s MUDr. Vladislavem Chválou a PhDr. Ludmilou Trapkovou o tom, čím stůně současná rodina, může být na první ochutnání hořkou medicínou. Oba zastánci  psychosomatického způsobu léčení a iniciátoři změn ve zdravotnictví mají na své straně moudrost přírody a pomalu přibývající počet lékařů, psychologů a terapeutů, kteří si jsou vědomi souvislostmi mezi stavem duše, těla a životního prostředí a zásadním významem rodinného systému – tedy souladem mezi matkou, otcem a dítětem.

Autorka: Iveta Kučerová pro Živou radost a Psychologii Dnes

Rodinu ve své životní knize připodobňujete k sociální děloze. Jak se ji daří?
PhDr. Trapková (T): Je neustále rušená. Dítě se v ní nemůže v klidu vyvíjet.
MUDr.Chvála (CH): Proniká do ní infekce ze všech stran, je v kontrakcích. Hlavní funkcí biologické dělohy je chránit plod před předčasnými nároky okolního světa. Nelze pořád do ní šťouchat, dívat se dovnitř a rušit. A to  je závažná otázka i z hlediska sociálního. Stát nemá do chodu rodiny příliš zasahovat, pouze zajišťovat podmínky, aby mohla existovat.

Jakou léčbu tedy navrhujete?
CH: Považuji ekonomickou krizi současného systému za příznivou. Pokud bude větší problém sehnat obživu, samozřejmě bez toho, aby došlo k devastující chudobě,  vývoj povede k uskromnění a zpevnění rodiny.
T: Zdravotnictví by se nemělo starat pouze o jednotlivce, protože symptomy, které se na členech rodiny objevují, jsou příznaky celku. Když děloha nefunguje, tak nestůně jen dítě, ale i dospělí a naopak. Pokud každého z nich ošetřuje jiný lékař bezvzájemné domluvy, tak dochází k nehoráznému plýtvání a omylům.
CH: Popsali  jsme onemocnění z nedostatku času typu kairos. Dalo by se jim říkat „hypokairózy“ podle vzoru hypovitaminózy. Řada somatických onemocnění u dětí i rodičů, třeba i deprese u matek, je způsobena nedostatkem času ke spolupobývání a ke zrání přirozených procesů.  Ve vnějším světě platí čas chronos, vůči kterému by rodiče měli prostor pro dítě vypolštářovat – pokud tedy sami nejsou v pasti uspěchanosti.
T: Maminkám doporučuji, ať využijí v Čechách mimořádně dlouhou rodičovskou dovolenou a naplno se věnují dítěti, sledují jeho potřeby a zároveň jsou dostatečně přísné, učí se mu dávat hranice.

Jste zastánci tradičního modelu rodiny a považujete za problematickou výměnu ženské a mužské role.
CH: Nedávno mě navštívila matka s dvacetiměsíčním dítětem, které odmítá jíst a hubne. Jinak velmi starostlivá žena vybuchla, když jsem se zeptal na otce: „Proč se ptáte na toho kreténa? S  žádným mužem nechci být“. Uvědomil jsem si, že se o dítě stará ryze mužským způsobem a na ženství ji nezbývá čas. Musí jako chlap zajišťovat rodinu zvenčí, uvnitř pak chybí matka a dítě začíná nevědomě soupeřit. Byl to hrůzný obraz, jak se vyvíjí situace, když se neuznává význam otcovství. Nebo toho, co se stane, když zmizí muž, který by ženu s dítětem ochránil před nadbytečným spěchem.
T: Většina úvah a informací v médiích je uváděna z hlediska dospělých. Málokdo se ale zamýšlí nad tím, jak situaci vnímá dítě. Čteme, že každý dospělý, tedy například i  homosexuál, má právo mít dítě – což není pravda. Jisté ale je, že každé dítě má právo na oba rodiče a to ve vřavě diskuze zaniká. Nedomnívám se, že je jedno, zda je rodič vlastní nebo nevlastní. Možná si řeknete, že jsme zastánci konzervativního pojetí rodiny, ale často se setkáváme s důsledky současné situace. Například s tím, že děti jsou nemocné, když mají dva tatínky. Většinou dobře cítí situaci, ale nemohou dát svůj názor najevo. Je to pro ně nevýhodné a tak se alespoň počůrávají. Terapie bez vědomí potřeb celého systému je v tomto případě bezzubá. Ptá se: Je vám to nebo není pohodlné? Rychlejší je, když mám představu celku a toho, co je potřeba – posílit otce, podpořit matku, ochránit či otužit dítě.

Tvrdíte, že pohodlnost, malá odolnost a otužilost se přímo podílejí na vzniku mnoha onemocnění. Platí to i o vztazích v rodině?
T: Zatímco po válce jsme léčili oběti despotických otců, nyní se věnujeme obětem příliš liberální výchovy. Dnes strádá těžiště vyžadování, trénování a otužování.Matky to často vědí, ale jsou bezmocné, samy nedostaly ve svých původních rodinách, co potřebovaly. Došlo k ztotožnění pečující – tradičně mateřské a vyžadující – obvykle mužské úlohy. A to je jako když zrušíte oba póly, v rodině přestane proudit životní síla.
CH: Toto proudění je zároveň zdrojem nepohodlí a dramat. Jsme vychováváni v přesvědčení, že není důvod snášet něco nepříjemného, což považuji za  problém. Život nutně obsahuje i složité záležitosti, my je neumíme přijímat a  raději situaci opouštíme. Myslím, že větší dluh je na straně mužů. V rodině ubývá naše aktivita, důraz na výchovu a pevnost. Za hrdinství je považováno slézání hor, skákání padákem, adrenalinové sporty, tedy nepohodlí, které si sami vybereme. Starat se ale o to, aby rodina měla denně obživu? Aby děti chodily pravidelně do školy a nedělaly hlouposti? To je něco, co jsem si nevybral. Ztratila se dospělá schopnost dělat to, co se mi nechce.

Často pracujete s páry, které nemohou počít dítě.
T: Když mluvíme s takzvaně sterilními páry, bez somatické příčiny neplodnosti, mnohdy slyšíme zvláštní ticho. Dítě si přejí, v jejich mysli ale nemá žádnou podobu, kromě toho, že je to kamínek do mozaiky úspěchů. Druhou modelovou situací je, když se potkají dvě děti nedopečované původní rodinou. Vzájemně si vykrývají to, co potřebují dostat. Ona v něm podvědomě hledá tatínka, on v ní někoho, u koho se může schoulit. Ale copak dvě děti mohou mít další? Řekla bych, že v takových případech se příroda chová rozumně. Pokud do této situace intervenuje reprodukční centrum a vloží dítě do nepřipravené dělohy, je to zoufalý pokus,  který tam – při pochopení všech souvislostí – nepatří.
CH: Na druhou stranu: Dítě může vyvolat mateřské chování i u nezralé ženy, pokud je dostatečně vnímavá. U otce platí totéž. Dítě ho provokuje, aby projevil svou pevnost. Dospělý muž stanoví hranice a vyžaduje je. Nezralý muž s dítětem soupeří nebo nakonec uteče, když navíc často sklízí kritiku od své ženy. Důležitá je souhra celé trojice, z které nelze nikoho vyčlenit. Na souladu záleží celý průběh sociálního těhotenství i porodu – separace od rodiny.

Co tedy znamená zvyšování počtu neplodných párů?
CH: Může jít o symptom stále menší připravenosti dostát požadavkům dospělého rodičovství.  Pak by mohlo jít  o ozdravný mechanismus, který narušujeme technickým způsobem, když obcházíme všechny tělesné obrany pomocí IVF.

Psychosomatika se zabývá souvislostmi mezi stavy duše (psyché), těla (soma) a vlivy životního prostředí. Bolest, nemoc i vnitřní nepohoda jsou podle jejich zastánců informace, kterými k nám tělo promlouvá. Chceme-li se cítit lépe, je naším úkolem snažit se porozumět jeho řeči, a ne umlčovat symptomy – například neuváženou konzumací lék. Na otázku kolik lékařů – psychosomatiků v Čechách v současní době působí, MUDr. Chvála odpovídá: „Psychosomatická medicína není v ČR oborem, takže správná odpověď je nula. Přesto je několik desítek lékařů, kteří se k psychosomatice otevřeně hlásí, nebo se jim dokonce podařilo otevřít psychosomatické pracoviště – vedle Liberce například v Praze nebo České Lípě. Tak či onak se psychosomatikou zabývá řada psychoterapeutů a psychologů. Snažíme se zavést i u nás v Německu osvědčený systém Základní psychosomatické péče, ve kterém se základního vzdělání dostane každému odbornému či praktickému lékaři, který projeví zájem. Takové kurzy v Čechách už pořádíme a požádali jsme Ministerstvo zdravotnictví o jejich zařazení do novely zákona O vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví.“

Jaké to může mít následky?
CH: Nechci naznačovat, že děti, které pocházejí ze zmražených embryí, by nemusely být v pořádku. Důležitá je kvalita vztahu, do kterého se dítě narodí – tedy stav sociální dělohy. Nicméně teprve teď dospívá první generace dětí ze zkumavky a co způsob jejich početí bude znamenat pro jejich vlastní rodičovství, se teprve uvidí. Cením si i varianty, když pár dozraje k rozhodnutí dítě nemít a vědomě snáší důsledky.  Mnoho lidí o potomka usiluje jen ze společenských důvodů, kvůli přání rodičů a podobně.
T:  Naopak se často stává, že když pár přijme možnost  že dítě nebude mít, že život bude dobrý i tak, žena se uvolní a narodí se jí dítě. Uvědomění, že obě varianty jsou možné a  ponechání volby na vyšší moci je zdravé.
Pracovala jsem nedávno s párem, který udělal řadu změn ve vztahu, ale přesto se jim počít nedařilo. Pro ženu byla nejhorší představa, že tím, kdo do ní vloží sperma jejího muže, bude doktor. Manžel to snášel ještě hůř, protože si připadal nedostatečně, jako muž, který nedokáže oplodnit svou ženu. Doktora považoval za soka a vetřelce. Vůbec si za takové situace nedokážu představit, že by ona byla fyziologicky otevřená. Nakonec jsem se domluvili na variantě, že oplodnění – uměle – zařídí on. Ptáme se na prospěch dítěte, ale nedělitelně záleží i na tom, jak se bude dařit matce, otci a jak budou vzájemně vyladěni.
CH: Považuji tohle za klíčový okamžik. Zatímco mateřství vzniká postupným zráním, otcovství je tradičně o rozhodnutí a přihlášení se k dítěti. Situace se mění masovým rozšířením antikoncepce, kterou žena může vysadit i bez vědomí muže.
T: Antikoncepce se posuzuje podle toho, jak zamořuje životní prostředí, ale málo se vnímá, jaký vliv má na začínající pár. Když žena čeká, až bude muž zralý pro založení rodiny, může se snadno stát, že je jí najednou pětatřicet a stále má vedle sebe malého chlapce. Až pozdě pochopí, že on nikdy nebude chtít být tátou. Co teď? Přibývá také mužů,  kteří vypadají dobře, chodí do posilovny, mají vedle sebe krásnou ženu, ale vůbec je nazajímá  sex. Pouze o něm mluví.

Často jsme odpojeni od sebe a od rodové moudrosti. Naše babičky nepotřebovaly navštěvovat semináře, aby věděly, jak počít, rodit a vychovávat děti. Jakým způsobem jste v kontaktu se sebou vy?
T: Já prostě dělám to, co je důležité. Protože jsem žena, potřebuji k tomu, abych věděla, především čas ke zrání.
CH: Pro mě platí totéž. Pokud mám být v kontaktu se sebou, potřebuji čas, kterého je málo. Proto je tolik lidí od sebe odpojených. Lítáme od zdroje ke zdroji a nemáme čas přemýšlet.  Náš vnitřní protor je zaplevelený a nedá se v něm dýchat. Za opravdu naléhavou považuji schopnost a ochotu vybírat si podněty. Neumíme v množství lákavých nabídek volit a především odmítat to, co nechceme.

MUDr.Vladislav Chvála – významný český lékař, který se zabývá praxí, teorií a vzděláváním v oblasti psychosomatiky. Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Hradci Králové a poté se deset let věnoval gynekologii a porodnictví. Nyní sexuolog, rodinný terapeut a vedoucí osobnost Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci – www.sktlib.cz. Vyučuje v Institutu rodinné terapie a psychosomatické medicíny a podílí se na organizaci celostátních konferencí psychosomatické medicíny. Za svůj největší profesionální úspěch pokládá připodobnění rodiny k sociální děloze a knihu na toto téma – ve spolupráci s psycholožkou a životní partnerkou PhDr. Ludmilou Trapkovou

PhDr. Ludmila Trapková – klinická psycholožka a psychoterapeutka se zabývá především narativní rodinnou terapií, kterou také vyučuje a supervizuje . Pracuje v ordinace klinické psychologie v Praze a ve středisku komplexní terapie v Liberci. Vzdělání: FTVS UK obor TV – matematika, FF UK klinická psychologie, atestace z klinické psychologie, funkční specializace systematické psychoterapie IPVZ, výcvik v individuální hlubinně orientované psychoterapii, ve skupinové psychoterapii dospělých i dětí, vzdělání v rodinné a systemické terapii, lektor a supervizor rodinné terapie, výcvik pro supervizory balintovských skupin, výcvik práce s tělem dle dr. Schmitta, ericksonovská hypnoterapie.

Foto: Iveta Kučerová a archív

 

 

 

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kurzy
Transparentní účet

Transparentní účet pro Živou radost: 661888/5500

Partneři

Cesta pravého muže
Centrum komplexní péče

Sledujte nás
Facebook