Intenzivní část péče o mou maminku začala loni, když jí bylo 93 let. Onemocněla oboustraným zápalem plic, následoval pobyt na JIP a stresující období, kdy jsme se několikrát ocitly na hranici života a smrti. Máma díky své pevné vůli a domácí péči přežila a její stav se dokonce zlepšil. V článku sdílím podrobnosti a praktické zkušenosti na téma jak dlouhodobě pečovat a nevyhořet.

Autorka: Zuzana Paulusová, rozhovor s Ivetou Machkovou Kučerovou původně pro časopis Meduňka

 

 

Ivetu Machkovou Kučerovou, lektorku kurzů, zaměřených na ženské zdraví, a její projekty (péče o prsa, péče o pánevní dno,

Hormonální ladění) jsme v Meduňce představovali už několikrát. Pro popularizaci důležitých zdravotních informací udělala

tato usměvavá tmavovláska opravdu hodně, a má i další plány, tentokrát jsme spolu ale hovořily o jiném tématu: Iveta totiž

s velkým nasazením pečovala a pečuje o svou 94letou maminku.

I pro vědomou ženu, která ví, jak se o sebe starat, je taková dlouhodobá péče „na plný úvazek“ velmi náročná. Jaké nástrahy

čekají na člověka, který pečuje o milovaného blízkého? Co je třeba mít na paměti? Děkuji Ivetě za upřímné sdílení zkušeností

– věřím, že budou k užitku i některým z vás, milé čtenářky a milí čtenáři…

Iveto, můžete na úvod přiblížit čtenářkám a čtenářům situaci, ve které jste se ocitla?

Nejdřív vám prozradím, že já a maminka jsme poměrně rozdílné. Ona je Lvice, já Račice. Máma důvěřuje

autoritám, já jsem zastáncem celostního a alternativního přístupu k péči o zdraví. Poslední rok byl pro nás

obě náročný a zároveň vzácný.

Intenzivní část péče o mou maminku začala loni, kdy jí bylo 93 let. Do té doby byla soběstačná, žila sama,

vařila si, cvičila jógu. Zpětně vidím, že to byl vlastně zázrak, který jsme považovali za samozřejmost.

V únoru loňského rok onemocněla oboustranným zápalem plic, kterému předcházelo očkování. U lékařky

dostala dvojvakcínu, a obě se domníváme, že toto očkování oslabilo její imunitu a ovlivnilo zdravotní stav.

K tomu se přidaly další stresující okolnosti, pohřeb příbuzné. Když zápal plic propukl, absolvovala jsem

s maminkou převoz do nemocnice a lékař mi na rovinu řekl, abych počítala s možností maminčiny

smrti. Ležela na JIP, kam jsem za ní každý den chodila a s obavami sledovala, jak bojuje o život. Zjistila

jsem, že ji zdravotníci poutají na lůžko, prý je neklidná. To mě vyděsilo, snažila jsem se s personálem

mluvit a hledat jiné řešení. Moje pomoc v této fázi zahrnovala praktickou i mentální podporu, aktivaci širší

rodiny a také každodenní modlitbu v podobě Hormonálního ladění. Ladění mj. obsahuje pozice na

podporu vlastního zdraví i nemocného blízkého, dobré komunikace a odstranění překážek.

V době pobytu v nemocnici maminka blouznila a já jsem každé ráno volala do nemocnice se srdcem

sevřeným strachem, prožívala jsem naplno vztah dcery, která chce zachránit svou mámu. Několikrát jsme

se ocitly na hranici života a smrti. Lékaři ke mně byli otevření a někdy až drsně upřímní.

Před lety jsem doprovázela svého tátu průběhem jeho smrtelné nemoci a vím, že slovo lékaře má

v určitých chvílích fatální sílu a váhu. Maminka navíc na názor autorit hodně dá. Lékař mj. navrhoval

nasazení antidepresiv a převoz na psychiatrickou kliniku, ale požádala jsem ho, aby s tím ještě počkal.

Připlatily jsme si nadstandard, obě jsme se přestěhovaly na pokoj, kde byla postel i pro mne. Mohla jsem

tedy s maminkou zůstat i v noci, pečovat o ni a ona se postupně opravdu zklidnila. Pobyt v nemocnici byl

nicméně náročný psychicky a fyzicky i pro mě. Chápu, že lékaři a sestry musí pacienty kontrolovat i

v noci, ale mne jejich příchod pokaždé vzbudil, velké napětí a spánkový deficit vedl až k pocitům

vyčerpání.

Po propuštění z nemocnice byla maminka asi měsíc ležící, zůstala jsem s ní doma a zcela se jí věnovala.

Dobrým znamením bylo, že dostala chuť k jídlu. Díky maminčině silné vůli a naší podpoře začala pomalu

chodit, nejprve s doprovodem a s chodítkem. Velký vliv měla jistě domácí péče a domácí strava, denně

jsem jí vařily vývary, polévky a kvalitní domácí jídlo. Maminka se postupně zlepšovala, pak už mohla

zůstat na chvíli sama, později jsme ji na vozíčku mohli vyvést ven. Tehdy jsme ještě bydleli

v Dobřichovicích u lesa a jí viditelně pomáhalo slunce, čerstvý vzduch, blízkost stromů, prostě pobyt

venku.
 

V roli pečovatelek se velmi často ocitají ženy. Vy se ženskému zdraví věnujete už léta, co

všechno musí mít podle vás pečující žena na zřeteli, aby sama sebe úplně nevyčerpala a

nezničila se psychicky ani fyzicky? (Samozřejmě to platí i pro pečující muže…)

 

Do péče o maminku jsem se ponořila naplno, ale za několik měsíců jsem pocítila, že mi začínají docházet

síly. Takové nasazení a permanentní stres dlouhodobě nevydržím … Došlo mi, že musím musím nejprve

ošetřit sama sebe, pomocí všech metod, které znám a využít veškeré dostupné možnosti podpory, širší

rodiny, státu a také delegovat vše, co delegovat lze. Prostě mi došlo, že musím požádat o pomoc. V

nemocnici o pacienta pečuje tým lidí, někdo se stará o léky, další lidé o jídlo, hygienu a úklid, mění se

směny – a doma vše často zůstává na pečující osobě, a to 24 hodin denně. Třeba jen zvedat maminku

z postele – vážila sice jen něco přes 40 kg, já mám 52 kg, využila jsem některé triky a „vychytávky“ ze

školy pánevního dna, ale i tak to bylo pro mne obtížné.

Musela jsem začít také organizovat a využívat pomoc pečovatelek, lékařky, zdravotních sester i

odlehčovací péče.

V rámci péče o sebe jsem požádala o pomoc průvodkyni Markétu, která mě v kritických chvílích

podporovala a koučovala. Začaly jsme řešením praktických záležitostí, například jsem si pořídila chůvičku.

Do té doby jsem spala na nepohodlném gauči vedle maminčiny ložnice, neustále ve střehu, připravena

kdykoli v noci vstát a o mámu pečovat. S „chůvičkou“ jsem mohla spát ve vlastní posteli a to byla velká

změna pro lepší spánek.

Bylo třeba také vyřídit příspěvek na péči, což nějakou dobu trvá, dosud jsme honoráře pro pečovatelky

hradili z rodinných úspor. Zaplatit pečovatelku na noc nebo na víkend je nákladnější a ze začátku ji nebylo

snadné sehnat. Vůbec získat dobrou pečovatelku je práce i štěstí. Je to člověk, který přichází do

maminčina domova a vstupuje do její intimity, staří lidé z toho často mívají i obavy. Moje zkušenosti

v tomto směru jsou dobré, pečovatelky byly a většinou jsou skvělé. Obdivuju je, je to náročná a potřebná

profese, která si zaslouží více respektu. Tímto zdravím paní Evu, Janu a tým pečovatelek z Jistoty

domova.

 

Co dalšího jste dělala pro sebe a pro zvládnutí situace?

Na řadu měsíců jsem se nastěhovala k mamince domů, do jiného města. To je celkem náročná situace,

může utrpět osobní život, zdraví i partnerský vztah. Naštěstí mám skvělého muže, který projevil velké

pochopení, podporoval mne a jezdil za mnou i s naší kočkou Sofií. Děkuji Václave!

Uvědomila jsem si, že musím v první řadě zachránit sebe. Začala jsem tedy hledat možnosti, jak snížit stres a získat novou energii. Cítila jsem, že musím každý den aspoň na chvíli opustit byt s nemocnou mámou a jít ven. Jakmile přišla pečovatelka, vyšla jsem na čerstvý vzduch a ….zhluboka dýchala. Pomáhala mi jednoduchá cvičení z pokladnice Lesní mysli a samozřejmě Hormonální ladění, blahodárné cvičení i motlitba. Samozřejmě příroda a vědomé propojení s živly. Pod okny mého bývalého dětského pokoje jsem objevila borovici, která mi dodávala sílu. Velmi mi pomáhala také kraniosakrální terapie, péče mých blízkých, zejména mého muže, popovídání, objetí, má báječná přítelkyně Helena ale třeba i podporující komunita na facebooku.
Náročné u seniorů je, že předem nevíte, jak si rozvrhnout síly, zda bude intenzivní péče nutná několik dní nebo několik let. U mé maminky nastal zázrak, její stav se navzdory předpovědím lékařů zlepšil.
Bohužel se setkávám s různými aspekty péče o seniory, třeba s tím, že lékaři, sestry i pečovatelky mají svá přesvědčení, která do pacienta „vkládají“ a programují ho. Některé pečovatelky a sestřičky naopak dokážou skvěle povzbudit.

 

Jaká doporučení byste na základě svých zkušenosti dala lidem, kteří o někoho pečují nebo se na

to připravují?

Nejdřív zmíním mou nejdůležitější zkušenost: pro přežití ve zdraví bylo třeba změnit nastavení v mé

hlavě: Nejprve se musím postarat o sebe, až pak o druhé. Past je v tom, že v případě milovaného člověka

máme tendenci na sebe zapomínat a veškerou pozornost věnovat jemu. Vedle maminky jsem si zpočátku

připadala jako dítě, které touží po její pochvale, chce se jí zavděčit a obětovat se. A to je cesta do pekla.

Péče o maminku či dokonce bydlení s ní znamená konfrontaci a následně příležitost k uzdravování

rodinných vzorců a vztahů. Může to být náročné, ale také posilující.

Užitečné je pravdivě reflektovat, co mě v současné situaci vyčerpává, co mi bere energii a naopak, co mi

ji dodává. Co teď potřebuji já? Zkušenosti a rady druhých jsou užitečné, ale nemusí být vždy přenosné

nebo vyhovující.

Dále se mi osvědčilo věnovat pozornost všem stránkám životosprávy, o potřebě spánku a pobytu venku

jsem už mluvila, právě tak důležité je kvalitní jídlo. V první fázi péče o nemocnou mámu jsem jedla

všechno, co mi pomáhalo snížit stres, někdy jsem zajídala emoce. Když jsem se trochu zklidnila, začala

jsem dbát na pravidelné a hodnotné jídlo.

Také jsem stála před dilematem, co s mou prací? Intenzivní péče o maminku omezovala mou schopnost

pracovat a vydělávat peníze. Své dlouhodobě naplánované projekty jsem ale zároveň nechtěla rušit.

Zpočátku jsem ve vzácně volných dnech, kdy jsem sehnala pečovatelku, vedla kurzy, a to byla cesta

vedoucí k dalšímu vyčerpání.

 

Vaše maminka ke svému zotavení přispívala svým – v rámci možností – aktivním postojem…

Má maminka je výjimečná žena. Až do zdravotní krize pravidelně cvičila svou ranní sestavu jógy, do 92 let udělala „svíčku“. Už v nemocnici začala vědomě pracovat s dechem a protahovala se. Naučila jsem jí harmonizační orgánovou sestavu, kterou pravidelně praktikuje. Pomáhám ji masážemi přiměřenými jejímu fyzickému stavu. Řešily jsme hladinu vitaminů, minerálů a dostatečný příjem bílkovin. Starším lidem se často doporučují tzv. nutridrinky, sladké mléko s vitamíny, mamince to vůbec nevyhovovalo. Domácí jídlo doplňujeme kvalitními vitamíny a hořčíkem, pokud byla máma neklidná, osvědčily se bylinky: kozlík, meduňka, funguje blízkost, objetí a domácí prostředí.
Letos v únoru maminka zvládla další zdravotní krizi – chřipku, kterou jsem dostala i já, v jedné fázi jsem jí chtěla pomáhat, ale nemohla jsem. Maminka se z nemoci opět dostala, může chodit s pomocí chodítka, našli jsme v blízkosti bydliště šikovnou paní Evu, která za maminkou dochází. Děkuji celému týmu žen, které ji pomáhají zůstat v domácí prostředí, počínaje mou sestrou Alenou.

A já jsem si toho za poslední rok tolik uvědomila!

Třeba to, jak cenná, zásadní pro kvalitu života a zároveň podceňovaná (a to finančně i morálně) je péče o blízkého člověka. Ženy často berou jako samozřejmost, že pečují o děti, vnoučata, partnery, stárnoucí rodiče, ale je to velmi důležitá a odpovědná práce. Pokud chceme změnit oceňování naší péče od druhých, musíme ovšem začít u sebe.